Carolina's diary

Krásný pondělní večer! Dnes jsem si pro vás připravila recenzi na dlouho očekávanou knihu Pauly Hawkins- Do vody. Já osobně jsem na tento titul čekala od té chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že moje oblíbená autorka píše novou knihu.

Příběh je velmi strhující, vtáhne nás do malého města, které obtéká řeka. Všechno se na první pohled jeví velmi idylicky, JENŽE řeka má i svá temná zákoutí- Tůni tonoucích, kde byly před stovkami let topeny čarodějnice. A právě zde spáchá sebevraždu patnáctiletá Katie Whittakerová. Jenže to není jen ona. Děj se totiž začíná odvíjet v okamžiku, kdy zde najde místo posledního odpočinku i druhá žena- Danielle Abbottová. Co mají společného? Skočili z vlastní vůle?

Celá událost je popisována z pohledu několika obyvatel města. Stejně jako u Dívky ve vlaku, všechny postavy jsou podezřelé.

Musím říci, že Paulu Hawkins moc obdivuji! I v této knize se jí totiž podařilo vytvořit dokonalou atmosféru maloměstského života propojeného s tajemstvím, kterým je celé místo opředeno. Vždy když jsem svazek otevřela, ucítila jsem vlhkost řeky.

Mě osobně se kniha celkem líbila, Dívku ve vlaku však nepřekonala. Možná jsem do ní šla s moc velikým očekáváním. Každopádně mi připadalo, že tam něco chybí. Už bych se k ní nejspíše nevrátila.

Hodnocení: 8*/10*

Krásné páteční dopoledne! U mě tahle otázka rozhodně nemá jednoznačnou odpověď. Nejsem 100% introvert, to jsou podle mě lidé, kteří neprojevují ve společnosti. Já taková však nejsem. Ačkoliv si to o mě spoustu lidí nemyslí, dokážu být velmi extrovertní, většinou však jen ve společnosti přátel a lidí, se kterými je mi dobře. Nerada chodím mezi cizí lidi. Ne sama. Musím se upnout na někoho známého.

Myslím, že takhle to má asi většina knihomolů, ale já dám mnohem raději přednost knize před nějakou velikou skupinou lidí.

Je špatně?

Podle mě to špatně není, každý je nějaký a já jsem prostě taková. A nikdy se nezměním. Vlastně...mám to takhle nastavené už od narození. Když jsem chodila do školky, posílala nás moje učitelka k psychologovi. Nehrála jsem si totiž s ostatními dětmi a tak jsem jí připadala divná. Nakonec se samozřejmě ukázalo, že jsem úplně normální.

Má to své výhody...

Ano, opravdu má! Ačkoliv se může zdát, že mám málo přátel, není to pravda. Tedy...není to nějaké závratné množství, ale zato jsou to lidé, které mám opravdu ráda a důvěřuji jim. Navíc mi připadá, že člověk, který jich má hodně je vlastně nemůže poznat do hloubky. Myslím si, že ty vztahy musí být povrchní.

...ale i nevýhody
Nevýhodou je to, že introverti o všem hodně přemýšlí, moc všechno řeší. Spousta lidí mi říká něco v tom smyslu jako: "Jsi mladá, užívej si života, choď ven!" Ale já to tak nemám. Vlastně mi nedělá problém se s někým seznámit, spíš za tím člověkem potom přijít a začít se s ním bavit.

Jsou introverti tiší?
Ano, je to přesně tak, jak říká ilustrativní obrázek- "Tiší lidé mají nejhlučnější mysl." To je pravda. Já ráda čtu, píšu a skládám básničky, to je způsob jak můj mozek křičí. Mám velikou fantazii a dokážu si ve své hlavě vytvářet své vlastní světy. Když mě někdo otravuje, prostě se uzavřu sama do sebe.

Krásnou neděli! Před časem jsem se zúčastnila úžasného projektu Příběhy našich sousedů. Celá věc vznikla za podpory organizací Paměti národa a za finanční podpory nadace EVZ. Naším úkolem bylo zpracovat příběh pamětníka a poté jej odprezentovat na závěrečném předvedení všech prací.

Na pana Roubíčka jsme narazili díky paní Wolfové, která nám se vším pomáhala.

Upřímně řečeno, lepšího člověka jsme dostat nemohli. Pan Roubíček je totiž rozený vypravěč. Myslím, že jen ten kdo má srdce z kamene by se při určitých částech jeho vyprávění nezachvěl.

Narodil se do židovské rodiny. Své dětství popisoval jako velmi idylickou etapu svého života. Vyprávěl nám o své rodině a o tom jak o nedělích hráli se sestrami pro maminku (na hudební nástroje). Vzpomínal však i na to jak se jeho samotného začaly dotýkat Norimberské zákony.

Krásné období však končí převozem do Terezína. Pracovali tam v kuchyni. Jeho sestra chtěla pro maminku trochu strouhanky, tak si ji shrabala do kornoutku. Jenže ji nachytal šéfkuchař (který byl mimochodem také žid). Řekl jí, že pokud se s ním nevyspí, nechá ji odvézt do Osvětimi. Ale ona mu řekla NE. A za pár dní opravdu přišlo předvolání k transportu. Přišla s tím za za tatínkem a ten jí řekl, že sama rozhodně nikam nepojede. A tak jeli všichni.
V Osvětimi se pan Roubíček dostal již jako šestnáctiletý chlapec do komanda a to jen kvůli tomu, že jeho kápo byl pedofil a Rudolfa (pana Roubíčka) zneužíval. Pravděpodobně to byl jeden z důvodů proč Osvětim přežil. Vykonával kvůli tomu o něco lehčí práce a také dostával o trochu více jídla.

Jeho v pořadí pátým koncentračním táborem se setkal s Katkou, se svou celoživotní láskou, která však bohužel nepřežila.

Po válce se pan Roubíček vrací zpět do Prahy, zde se setkává se svým starším bratrem Karlem, který společně s Rudolfem válku přežil. Celý zbytek rodiny (maminka, tatínek a dvě sestry) byl vyvražděn v koncentračním táboře.

Příběh jsme zpracovali do krátké nahrávky, kterou si můžete  poslechnout zde. Závěrečná prezentace byla pro nás velmi stresovou událostí (stejně jako pro ostatní týmy), vše se však zdařilo a my jsme vyhráli druhé místo, což znamenalo.....plně hrazený workshop v Drážďanech, který se konal 28.května-1.června. Musím říci, že druhé místo nikdo z nás OPRAVDU nečekal.

Co se týče samotného workshopu, je mi vážně líto že píši zhodnocení až takhle pozdě, minulý týden jsem však byla na vodáckém kurzu a neměla jsem čas článek připravit. Každopádně to bylo super! Bydleli jsme v samotné vile nadace Die Bruke/Most. Nutno podotknout že tam opravdu výborně vaří! Měli jsme zde dokonce i pamětníka Michaela Salomonoviče, který také prošel několika koncentračními tábory a nakonec se s matkou a bratrem zachránil tak, že utekl z pochodu smrti.

Celý projekt byl velmi zajímavý a hlavně přínosný. Co si budeme povídat, ti lidé tady za deset let již nebudou. Kdo pak bude vyprávět tyto příběhy? Ale teď jsou příběhy našich pamětníků uchovány v archivu a nikdy se na ně nezapomene.

Kdybych měla možnost znova se do tohoto zapojit, určitě to udělám! Práce byla sice poměrně časově náročná, ale zároveň také velmi zajímavá. Pokud máte na své škole tuto možnost, určitě do toho jděte! Uvidíte druhou světovou válku úplně jinýma očima!