Carolina's diary

Krásný den! V poslední době se stále častěji vracím k jednomu tématu, které přímo neskutečně ovlivňuje můj každodenní život - strach. Respektive se teď hodně zabývám jeho překonáváním. Někteří z vás jistě ví, že se neskutečně bojím hororových postav. Největší trauma mám ze Samary. Vím, spousta z vás si asi řekne, že jsem blázen. Není to přece reálné! V neprospěch této věci však hraje fakt, že mám velikou představivost. To znamená, že když máte v hlavě nějaký děsivý obrázek, za každým "normálním" zvukem vidíte postavu, která se vás snaží zabít. Ne, nezbláznila jsem se. A věřím, že v tom nejsem sama. Takže tento článek je věnován lidem, kteří jsou stejní strašpytlové. Dozvíte se zde dva způsoby, jak se fobií zbavuji já. Doufám, že budou užitečné i pro vás.

Tohle je první a nejúčinnější bod tohoto článku. Tedy alespoň mně to moc pomohlo. Před časem jsem se totiž rozhodla, že se na nějaký horor prostě podívám. Že to prostě zvládnu. A tak jsem se vydala do kina na Tiché místo - můj první horor. Můžu vám říct, že to rozhodně nebylo tak strašné. Dokonce se mi to i líbilo! Krátkou recenzi můžete najít ZDE. A minulý týden jsem pokračovala v krasojízdě - následovalo shlédnutí filmu TO. Celkem jsem se u toho pobavila, vůbec jsem se totiž nebála. Tedy, byly tam samozřejmě scény, kdy jsem měla trochu nahnáno, ale nebylo jich moc. Naopak jsem se v některých musela opravdu smát.


Když o tom však tak přemýšlím, TO v sobě rozhodně skrývá daleko hlubší myšlenku než Tiché místo. A ano, i horory evidentně mohou mít nějaký hlubší smysl. Jde totiž o to, že Pennywise - klauna, který ve filmu zabíjí děti - se živí jejich strachem. Proto jim ukazuje věci, kterých se nejvíce bojí. Vtip je však v tom, že ve chvíli, kdy se ho naši hlavní hrdinové bát přestanou, zrůda ztrácí svou moc. Pro nás strašpytly to vlastně znamená, že pokud překonáme svůj strach (ať je jakýkoli), už se nikdy nevrátí. Takže vám chci jen říci, postavte se tomu. Věřte mi, nesrazí vás to na kolena. Naopak vás to velmi posílí.

Je vědecky potvrzeno, že když budete pravidelně dýchat, zklidní se celé vaše tělo. Včetně hlavy. A na to je běhání skvělé. Nehledě na to, že vás to parádně vyčerpá, takže pak nemáte chuť ani šanci myslet na "hlouposti". 

Mě osobně kombinace těchto dvou aktivit velmi pomáhá. Opravdu, Samaru za svým oknem vídám už jen každý druhý večer. Takže mám rozhodně v plánu pokračovat ve svém "Fear-tour". Mým pomyslným cílem je právě film Kruh. Teprve až jej shlédnu, mohu říkat, že jsem již úplně překonala svůj strach. A dám tak prostor nové fobii. Kdoví, třeba se u mě naplno rozvine strach z výšek. Ano, i toho se malinko bojím. A to prosím měřím 197cm. Není to legrační? Kamarádi mi říkají, že nejspíš musím žít v permanentním strachu. Střídání fobií tedy asi patří k normálnímu koloběhu života. Ale co! Pro nás je to vlastně do jisté míry výhoda. Dává nám to možnost stále se překonávat. Mně tedy rozhodně. A v souvislosti s tím bych na vás měla jednu otázku. Poradil byste mi někdo prosím horor, který "není zase až tolik strašidelný"?

Loučí se s vámi vaše

Krásný den! Hned ze začátku bych se vám chtěla moc omluvit - tento článek měl podle plánu vyjít v neděli, ale nějak mi to nevyšlo. Každopádně těch "malých radostí" bylo tolik, že vám je v tomto článku musím zpětně zmínit. Takže se pohodlně usaďte a pokračujte ve čtení.

10. - 15.5. se koná jedna z největších knihomolských akcí roku - Svět knihy. Takže je vám jistě jasné, že jsme tam se sestrou nemohly chybět. Nevyrazily jsme tam však pro knihy, chtěly jsme spolu prostě jen strávit trochu času. A když jsme obě milovnice knih, proč nevyrazit na jeden z největších knižních festivalů v Praze?

Celý areál jsme prošmejdily křížem krážem. Když už jsme nemohly vydržet to neskutečné vedro a dusno, prostě jsme vylezly ven. To jsme pak zamířily rovnou ke stánku, který byl jako dělaný pro fanoušky Harryho Pottera (což já samozřejmě jsem). Zde jsme si mohly vyrobit například hůlku či tematickou záložku. A co víc! Dokonce jsme se tu setkaly s různými postavami ze světa J.K.Rowlingové. Byli ro samozřejmě costplayeři, ale jejich kostýmy byly tak přesvědčivé, že by si je člověk lehce mohl splést se skutečnými studenty a profesory z Bradavické školy.

Pro mě však byla bezkonkurenčně největší atrakcí replika Nimbusu 2000. Podržet si toto legendární koště je prostě snem každého milovníka Harryho Pottera, ne? Je jen škoda, že se na něm člověk nemohl doopravdy proletět...

Tuto kavárnu jsem moc chtěla navštívit. Zejména kvůli jejich vyhlášenému latte artu. Já vím, milovníci kávy si jistě pomyslí, že nejdůležitější je přece chuť. A já s vámi samozřejmě souhlasím. Ale mě ten obrázek na pěně prostě připadá jako příjemná třešnička na dortu.

Jenomže jedním velikým problémem této kavárny je málo místa. Je to totiž docela vyhlášený podnik, takže mají téměř pořád plno. To znamená, že zde jen vzácně najdete volný stůl. Ale my jsme měli štěstí! Sice to byla jen taková malá stolička, ale i tak! Navíc všechnu "nepohodu" nejméně stonásobně přebila výborná káva a tropická kaše. Tuto kavárnu rozhodně doporučuji. A nevadí, že se tam stojí obrovská fronta. Tady se vyplatí počkat.

Před časem jsem od mamky dostala kupon do jednoho knihkupectví. A minulý týden jsem úplnou náhodou přišla na to, že 11.5. končí jeho platnost. Takže jsem se v pátek vydala pro novou knihu.

Měla jsem vymyšlených několik titulů, které bych si chtěla přečíst. Naneštěstí ani jeden z nich neměli. Pak na mě ale z police vykoukla tahle kráska - Kosmonaut z Čech. Shodou okolností jsem si toto dílo také chtěla přečíst, takže to byla poměrně jasná volba. Samozřejmě jsem se do ní hned pustila, ale zatím na ni nemám úplně jasný názor. Určitě však můžete čekat recenzi. 

Já si myslím, že bychom se měli snažit okořenit si každý den nějakou drobnou radostí. Bohatě postačí, když si třeba půjdete zaběhat. Nebo se alespoň na hodinu ponořte do své oblíbené literatury. Na tom nezáleží. Dělejte prostě to, co vás baví!

Co je vaší oblíbenou činností? Čtete? Jaký máte rádi žánr? Nebo raději sportujete?

Krásnou sobotu! Dnes bych vám zase ráda poreferovala o jedné z mých nejoblíbenějších kaváren. Tentokrát to však nebude nic pro obyvatele Prahy, Gabi Café se totiž nachází v Říčanech. Kdybyste však někdy plánovali výlet do tohoto města, nezapomeňte do svého plánu zahrnout i tento podnik. Věřte mi, nebudete litovat.

Na tuto kavárnu jsme s maminkou narazily úplnou náhodou. Jely jsme si totiž do Říčan vyzvednout nové pasy. Jenomže tam nám řekli, že si na ně musíme ještě nějakou dobu počkat. Tak jsme se chtěly jít projít. Když jsme ale vyšly před Obecní úřad, spatřily jsme Gabi Café. Pamatuji si, že ten den jsem si objednala matcha cappuccino a višňový koláč. Ano, na takové detaily mám opravu paměť. Důležité je však to, že už v ten den jsem věděla, že to bude jedna z mých nejoblíbenějších kavárniček vůbec.

Pravý impulz k napsání tohoto článku jsem však dostala toto pondělí, kdy jsme v Gabi Café opět nalezly útočiště. Ani po těch dvou letech se tam nic nezměnilo. To je však dobře, není tam totiž co měnit. Byl to úžasný podnik už v době, kdy jsme jej navštívily poprvé.

Co se týče obsluhy, milejší slečny jsem za barovým pultem snad nikdy nepotkala. Snad je to tím, že jsou Říčany oproti Praze "malé město"? Nevím. Každopádně myslím, že nikdo z nás nenavštěvuje kavárny kvůli baristům (i když je jejich úsměv příjemnou třešničkou na dortu). Spíše kvůli kávě, že? Tak to vás Gabi Café také rozhodně nezklame. A co víc! Podle mě je jejich káva přímo lahodná!

Také tak milujete sladké? No tak to vám pak vřele doporučuji jejich roládu. A nebo víte co? Prostě zavřete oči a na něco ukažte, nikdy nemůžete šlápnout vedle. Ach, už jen z těch fotek se mi začínají sbíhat sliny!

A vy? Znáte Gabi Café? Nebo máte jiný oblíbený podnik? Pište do komentářů, moc ráda se od vás inspiruji!

Loučí se s vámi vaše (momentálně velmi hladová)

Krásné nedělní dopoledne! Tímto článkem bych chtěla začít každotýdenní sérii článků, kde vám představím věci, které mi za těch sedm dní udělaly největší radost. Od nových bot až po okamžik, který jsem si vyhradila pro prokrastinaci. Rovnou říkám, že některé z nich se vám nejspíš budou zdát jako úplné prkotiny, ale co? Maličkosti nám přece zkrášlují život, ne?

Ano! Já jsem se po osmnácti letech života odvážila shlédnout horor. Je to neuvěřitelné, ale je to tak! A dokonce rovnou v kině! V krátkosti vám film "Tiché místo" popíši. Rodina Abbottových jsou jediní přeživší invaze podivných tvorů. Tito vetřelci nemají sice oči, ale zato jsou obdařeni velmi vyvinutým sluchem. Když vás uslyší, chytí vás. Když vás chytí, zemřete. To znamená, že poslední žijící lidé nesmí vydat jediný zvuk. Jedinou "výhodou" je pro ně to, že je jejich dcera hluchoněmá, takže jsou zvyklí komunikovat ve znakovém jazyce.

Jsem příšerný strašpytel. A tohle byl opravdu můj úplně první horor. Ale věděla jsem, že tohle prostě vidět musím. Hraje tam totiž moje nejoblíbenější herečka - Emily Blunt. Velmi mě překvapilo, že jsem se téměř vůbec nebála. Na druhou stranu jsem opravdu byla napjatá jako struna, což bylo hodně podmíněno neskutečně poutavým zpracováním. Klidně bych na to šla znovu. Rozhodně doporučuji.

Nejsem ten typ zarytého běžce, který se vydá na trať za každého počasí. Já začínám na jaře a končím přibližně na přelomu září a října. To znamená, že přišel můj čas! Letos na to jdu však trochu jinak. Stáhla jsem si totiž aplikaci s názvem "Zombies, run!", díky které se při každém vyběhnutí dostávám do světa, který je obsazen zombíky. Jde o to, že do sluchátek dostáváte hlášení, která vás navádí například ke sbírání virtuálních lahví nebo jiných věcí, které jsou nezbytné pro přežití lidstva. Jenomže někdy se imaginární zombíci objeví přímo za vámi, takže musíte zrychlit. Jinak vás totiž chytí. Za všechny sesbírané předměty dostanete na konci určitý počet bodů. Pokud se však necháte chytit, přijdete o ně. Mě osobně to neskutečně baví! Mimo to samozřejmě také používám obyčejný Runastic, kde si pouze měřím vzdálenost. Má nejdelší trasa je zatím 7,5 km. A vy? Chodíte běhat? Pokud ano, co používáte za aplikace?

Jelikož se mi povedlo roztrhnout si tenisky - ano, opravdu to jde - nutně jsem potřebovala nějaké nové. Měla jsem poměrně jasnou představu - boty, ve kterých by se mi v létě nepotila noha. A tak mi jednoho dne volala moje maminka, že pro mě má překvapení. Když jsem přišla domů, čekaly tam na mě naprosto úžasné Air Maxy. Bohužel mi však byly velké, takže jsme je musely jet vyměnit. A co osud nechtěl, v obchodě mi padly do oka boty, které vidíte na obrázku. Líbí se mi daleko více než ty první! Navíc jsou neskutečně pohodlné!

K létu přirozeně patří zmrzlina. No...léto sice ještě tak úplně není, ale už nám klepe na dveře. A na mě už prostě dýchla ta správná atmosféra. Takže jsem si prostě koupila první zmrzlinu tohoto roku a bylo mi dobře.

Ano, opravdu zmiňuji i tuto "prkotinu" ale co, prostě mi to udělalo radost. Kytici jste určitě viděli na úvodní fotce tohoto článku. Není krásná? Mě se prostě moc líbila! Navíc je to přesně tak, jak jsem říkala už na začátku - maličkosti nám prostě zkrášlují život, ne?

Ve dnešní zrychlené době je velmi těžké najít si chvilku pro sebe. Natož pak potěšit sami sebe.  Takže chci říci, že bychom si měli každý den udělat minimálně jednu maličkou radost. To abychom si prostě zlepšili náladu. Bohatě stačí, když si jednou za čas uvaříte kávu a jen tak si hodíte nohy nahoru.

Líbí se vám tento typ článku? Jak si děláte radost vy?

Loučí se s vámi vaše usmívající se