• Home
  • Café
  • Cestování
    • Oxford
    • Paříž
    • Polsko
  • Knihy
facebook twitter instagram

Carolina's diary

Krásné odpoledne! Dnes ráno jsem zjistila velmi zajímavou věc - 21.5. bude můj blog slavit 1 rok! Vím, tohle datum je ještě poměrně dost daleko, ale musím se nějakým způsobem pochlubit, protože jsem opravdu nečekala, že mi to vydrží tak dlouho. Mimo jiné jsem také začala přemýšlet, že bych pro vás na tuto počest mohla vyhlásit nějakou soutěž. Ale to ještě musím promyslet.

V tomto článku jsem se s vámi každopádně chtěla podělit o pár důvodů proč jsem založila tuto stránku. Zajímá vás to? No tak se prosím pohodlně usaďte a pokračujte ve čtení!

1) Psát, psát a psát
    • Od malička jsem se chtěla stát spisovatelkou. Je to hlavně tím, že co si pamatuji, rodiče nám vždy před spaním četli. A úplně nejvíc jsem milovala, když mi můj tatínek předčítal Harryho Pottera! Tohle rozhodně dalo základ mým spisovatelským ambicím, které se samozřejmě začaly rozvíjet krátce po tom, co jsem se naučila psát. ZDE naleznete mou historicky první ucelenou povídku! Ale postupem času se mé priority samozřejmě změnily, takže jsem si řekla, že blog by mohl být docela zajímavou alternativou.
2) Vykřičet své názory
    • To je podle mě jedním z těch nejdůležitějších důvodů. Na svém blogu se totiž (téměř) vůbec nemusím omezovat. NIKDO mi mé mínění nemůže vytknout. A pokud to přece udělá, nevadí to. I kdyby mi někdo napsal do komentářů, že můj blog je špatný, mávnu nad tím rukou. Připadám si totiž takřka nedotknutelná.
3) Ráda za sebou vidím odvedenou práci
    • Mám ráda, když za sebou vidím odvedenou práci. A obzvlášť na svém blogu. Raduji se z toho, že se mi podařilo blog dovést do takové míry, že jsem s ním já sama spokojená. Dokonce občas jej občas jen tak otevřu a raduji se z toho, že vše dobře funguje.
4) Je to něco jako váš deník
    • Ano. S tím rozdílem, že je to veřejný deník. Každopádně je ale moc příjemné, že si své články můžete zpětně pročíst. Díky tomu se máte možnost se alespoň na chvilku vrátit v čase.
5) A snad někoho inspiruji...
    • A nebo také ne. Ale to nevadí! Pro mě je důležité to, že je možné, že z mého blogu MOŽNÁ někdo odchází inspirován a motivován.

Blogování mě samozřejmě neskutečně baví. Na druhou stranu je to však věc, která (kromě školy) teď zabírá nejvíce mého času. Chci však říci, že i kdyby můj blog nikdo nečetl, stejně jej povedu, protože je to momentálně jeden z mých velkých koníčků. A také proto, že mě prostě neskutečně baví posouvat tuto stránku stále na vyšší a vyšší úroveň. Prostě se stále překonávat!

A co vy? Máte blog? Z jakého důvodu jej vedete vy? Nebo snad uvažujete o založení? Pokud ano, rozhodně to udělejte!

Loučí se s vámi vaše

Share
Tweet
Pin
Share
8 Comments

Všem přeji krásnou středu! Mám spoustu oblíbených autorů, ale Rainbow Rowellová rozhodně patří do TOP 10.  A právě včera večer jsem dočetla její poslední knihu - Nedej se. Takže jsem se rozhodla, že se s vámi podělím o svůj názor.

Simon Snow je tím nejmocnějším, ale zároveň také nejhorším kouzelníkem na světě. Čarování tedy raději nechává na své nejlepší přítelkyni Penelopě. Ale i přes fakt, že je tak nemožný, stále je to jediný člověk, který může zachránit svět mágů. Problém je však v tom, že staré kouzelnické rodiny ho nenávidí a nechtějí mít s jeho plánem NIC společného. A situaci mu nezlehčuje ani jeho chladný, upírský spolubydlící Baz.

Na Wartfordské škole magických umění začíná nový rok - jenomže Simonovi zde již od začátku něco nehraje. Baz totiž zmizel. Stalo se mu snad něco? Nebo jen někde kuje pikle?


Spoiler: V příběhu však samozřejmě nejde pouze o fantasy, ale také o lásku. Ne však mezi holkou a klukem, ale mezi gayi. Ale aktéry vám neprozradím, jejich jména si můžete domyslet. Dle mého názoru je dobře, že se takováto témata dostávají i do literatury pro mládež, protože osvěta je stále velmi důležitá. Rainbow Rowellová vše navíc podává s neuvěřitelným humorem, který celému příběhu dodává až neskutečné opravdivosti.

Tato kniha bývá velmi často srovnávána s Harrym Potterem. A to je právě jedna z věcí, která bývá autorce často vytýkána - že čerpala ze světa J.K. Rowllingové, ale to samozřejmě není pravda! Ano, vyskytuje se zde také škola magických umění, ale to je asi tak vše. Já naopak tvrdím, že Nedej se je naprosto originální knihou! Mě se například moc líbila jejich zaklínadla. Nebyla to totiž pouze smyšlená slova, ale úryvky z našich básniček a písniček. Například jedno rozveselovací kouzlo: Don't worry, be happy!

NIC NENÍ NEMOŽNÉ - to je podle mě též opravdu důležité moto této knihy. Na příběhu je nám totiž jasně ukázáno, že pokud jsme dostatečně odhodlaní a máme kolem sebe ty správné lidi, jsme schopni dokázat cokoliv.

Doufám, že jsem vás touhle úvahou/recenzí dostatečně navnadila. Pokud si knihu přečtete, nezapomeňte mi napsat do komentářů svůj názor. Nebo jste ji již četli? Jak se vám líbila? Kterou knihu od Rainbow Rowellové máte nejraději?

Loučí se s vámi vaše usmívající se


Share
Tweet
Pin
Share
3 Comments
Krásné dopoledne! Před časem jsem při úklidu pokoje narazila na něco velmi zajímavého - na první příběh, který jsem kdy napsala. A proto, že já sama jsem se u toho neskutečně pobavila, rozhodla jsem se, že se s vámi o něj podělím.

Ještě než však začnete číst, vezměte prosím na vědomí, že příběh má naprosto autentickou formu. Také je nutné podotknout, že jsem tuto povídku psala asi ve druhé třídě, takže buďte prosím shovívaví. Neodradilo vás toto zjištění? Tak pojďme na to!

Proč má zebra pruhy a pavián červený zadek

Před dávnými časy, když byla Země mladá, byl povrch země suchý a horký. Celý svět se rozpaloval horkem. Voda byla pouze na několika místech v malých jezírkách, které byly občas rozprostřeny v dálavách pouště a savany. U jednoho z nich bydlel veliký pavián který se prohlásil za vlastníka vody v jezírku a začal ji strážit. "TATO VODA JE POUZE MOJE A NIKDO JINÝ JI PÍT NEBUDE!" řekl si. Jak řekl, tak udělal. Vždy vyhnal každého, kdo se chtěl napít.

Dokonce vybudoval i vlastní strážní budku a veliké ohniště, aby mohl strážit vodu dokonce i v noci kdy je v poušti největší chlad. Jednou šla okolo zebra a byla po dlouhé cestě skrz pustinu velmi žíznivá. Její kožich byl zářivě bílý a její zářivá srst ji dělala tím nejkrásnějším zvířetem pouště. Pomalu se šinula k vodě a chtěla se napít. Když v tom ze strážního domku vyskočil pavián a začal rozzlobeně křičet. "KDO JSI?! JDI PRYČ TA VODA JE POUZE MÁ." Zebra neměla náladu poslouchat lakotného paviána a zprudka odpověděla: "TOHLE NENÍ TVOJE VODA TY OŠKLIVÁ OPICE! TA VODA JE VŠECH." A v klidu se napila. Rozvášněný pavián řekl zebře že pokud bude chtít i nadále pít z jeho jezírka, bude si muset vodu vybojovat.

A tak se zebra vrhla s paviánem do zuřivého boje. Váleli se v pevném sevření okolo jezírka. Když vtom zebra ukončila boj prudkým kopnutím paviána. Kop byl tak prudký, že i sama zebra ztratila rovnováhu a upadla na záda. Bohužel spadla do ohniště paviána, a tak prudce až se polínka v ohni rozletěla do všech stran. Velká část, když padala k zemi, popálila zebře její zářivě bílý kožich. Zraněná a poděšená utekla hluboko do travnaté savany, kde od těch dob žije. Černé pruhy na jejím kožichu vypálila paviánova hořící polínka. Od těch dob nosí bíločerné tetování jaké nemá žádné jiné dítě na světě.

Naopak pavián si odnesl z boje lysou a červenou zadnici jak ho zebra nakopla. Hledá úkryty ve skalách a tváří se velmi rozzlobeně, protože přišel o své panování nad vodou.

Konec


Pokud jste přežili to příšerné množství chyb, dočetli jste se až sem. Musím přiznat, že já sama jsem se při čtení této povídky hodně nasmála. Například fakt, že podle tohoto příběhu žijí zebry a paviáni v poušti? Původ této informace je i pro mě neznámý.

Doufám, že vás to také alespoň maličko pobavilo. A co vy? Jaký byl váš první literární výtvor?

Loučí se s vámi vaše rozesmátá

Share
Tweet
Pin
Share
1 Comments
Všem přeji krásný pátek! Copak děláte? Máte prázdniny? Jak je trávíte? Já jsem poslední tři dny strávila snowboardováním (doufám, že jsem to napsala správně) na Slovensku.

Ač se vám to bude zdát pravděpodobně neuvěřitelné, naše sousedy jsem navštívila úplně poprvé. Rozhodně to však nebylo naposled! Už jen kvůli tomu jídlu, které mi už teď tolik chybí.

Pokud tam někdy pojedete, nezapomeňte navštívit Donovalský pivovar. Ať si zde objednáte cokoliv, nikdy nešlápnete vedle. Ale i přes to vám dám takové osobní doporučení, ochutnejte tento hamburger. Nic lepšího jsem snad neochutnala!

Tím nejdůležitějším bodem je však samozřejmě lyžování/snowboardování. A to jsem si doopravdy užila. Ten první den to tedy nebylo nic moc, protože sjezdovka byla celá zledovatělá.

Problém je totiž v tom, že i když na snowboardu jezdím už nějaký ten rok, stále se trochu bojím, protože tady ten pád bolí o něco víc než na lyžích. Já jsem však neměla ani tolik strach z pádu samotného, ale spíše z toho, co nevyhnutelně následovalo - dlouhý sjezd po zadku. A to je právě ten pocit, který tolik nenávidím! Že jedete/padáte (či cokoliv jiného) a nemůžete to zastavit, protože na ledovce nemáte o co zabrzdit.



Jsou však i věci, které bych měla lyžařskému středisku vytknout. Tou nejhorší je podle mě příšerná nepříjemnost vlekařů. Abyste to pochopili, povím vám teď krátkou příhodu, jíž jsem se stala svědkem. Na lanovku nastupovala německá rodina s dvěma malými chlapci, kteří pravděpodobně nahoře neuměli vystoupit. Proto si své lyže nesli. Nutno podotknouti, že jimi nikoho neohrožovali. Jenomže pak přišel "milý" pan vlekař, který začal na jednoho z těch klučíků (mohlo mu být tak pět let) příšerně řvát. Nakonec ho popadl a odstavil ho z pásu. Chlapeček vůbec nevěděl co se s ním děje, takže začal natahovat. Výsledkem bylo, že vlekař oběma klukům vyrval lyže z ruky a hodil jim je za ten síťový plůtek, který odděluje frontu na lanovku od sjezdovky. Celá rodina se tudíž musela jít znovu zařadit do fronty. To bych možná ještě pochopila, ale to chování?! To je nepřijatelné!

Ale jinak musím říci, že jsme si to tam moc užili. Za plus rozhodně považuji to, že jsem se úplně zbavila strachu ze snowboardu a z rychlosti, kterou může za tak krátkou chvíli nabrat. Dokonce jsem zkoušela i nějaké jednodušší triky, ale z 90% jsem skončila na zemi. Ale to nevadí, jsem na sebe pyšná už jen proto, že jsem našla odvahu zkusit to.

Tak to by bylo k naší dovolené na Slovensku asi vše... Máte podobné zkušenosti? Dáváte přednost lyžím či snowboardu? A kam vlastně jezdíte na hory?

Loučí se s vámi vaše unavená a mírně rozčilená



Share
Tweet
Pin
Share
2 Comments

Krásné páteční odpoledne! Říkala jsem si, že jsem dlouho nenapsala žádnou recenzi na knihu. Jelikož však chci svůj blog posunout trochu jiným směrem, pojmu teď své články o knihách jinak. Doufám, že se s tím smíříte. Pokud jste tuto informaci rozdýchali, pohodlně se prosím usaďte a pokračujte ve čtení.

Asi před třemi měsíci se mi do rukou dostal leták od Luxoru. Bylo před Vánoci a já stále nevěděla, které knihy bych ráda našla pod stromečkem. A proto jsem v něm ihned začala zaškrtávat potencionální adepty na vánoční dárky.

Po krátkém hledání jsem narazila na knihu s velmi zajímavým názvem - Hlasy. Během čtení anotace jsem zjistila, že se jedná o detektivku z prostředí psychiatrické léčebny. Jak už někteří z vás pravděpodobně ví, v budoucnu bych chtěla studovat psychologii (pokud nevíte, přečtěte si můj nedávný článek Od princezny až po psycholožku), takže mě přirozeně takováto témata zajímají. Proto jsem si řekla, že tuto knihu musím mít.

Když jsem ji opravdu dostala, měla jsem z ní obrovskou radost. Jelikož jsem však musela nejdříve přečíst Skleněný trůn, musely Hlasy chvilinku počkat.

Po dlouhé vlně fantasy literatury to byla poměrně příjemná změna. A navíc - je to neuvěřitelné- to byla moje úplně první detektivka!



Příběh je snad ještě poutavější než název. Hlavní hrdinkou je velmi sympatická vyšetřovatelka Beatrice Kasparyová, které se na stůl dostane brutální vražda doktora z psychiatrické léčebny. Podezřelých je spousta, logické vysvětlení však chybí. Doktor Shagler byl totiž mezi pacienty velmi oblíbený, kdo by tedy mohl mít zájem na jeho smrti?

Musím se přiznat, že když jsem si knihu vybrala, vůbec jsem se nezajímala o autorčino jméno. Tudíž jsem si nevšimla, že jde o rakouskou spisovatelku. Ne že bych snad měla něco proti Rakušanům! Spíše však čtu knihy z per britských a amerických spisovatelů. Asi to budu muset přehodnotit, protože tahle kniha se mi opravdu moc líbila! Určitě tuhle autorku neuložím k ledu.

Vaše překvapená a naprosto unešená






Share
Tweet
Pin
Share
4 Comments
Newer Posts
Older Posts

About me

Jmenuji se Karolína a léčím se s Hraniční poruchou osobnosti. Ráda bych zde s Vámi sdílela průběh své léčby, své úspěchy, ale také své propady. Navíc se tady ale s Vámi ráda podělím také o své zážitky a záliby.
Těším se na Vás u některého z článků!

Follow Us

  • facebook
  • twitter
  • instagram
Používá technologii služby Blogger

Popular Posts

  • Workshop o bloggování
    Workshop o bloggování
  • Co mi minulý týden udělalo radost?
    Co mi minulý týden udělalo radost?
  • 5 důvodů, proč si založit blog
    5 důvodů, proč si založit blog
  • Nic není nemožné - Stačí prostě zatnout zuby a NEDAT SE
    Nic není nemožné - Stačí prostě zatnout zuby a NEDAT SE
  • Gabi Café
    Gabi Café
  • Nenechám tě odejít
    Nenechám tě odejít
  • Můj (ne)normální víkend aneb návštěva Coffe Corner Bakery
    Můj (ne)normální víkend aneb návštěva Coffe Corner Bakery

Pravidelní čtenáři

Spolupracuji s:

Spolupracuji s:

Blog Archive

  • května 2019 (2)
  • března 2019 (1)
  • srpna 2018 (1)
  • července 2018 (1)
  • června 2018 (3)
  • května 2018 (4)
  • dubna 2018 (3)
  • března 2018 (5)
  • února 2018 (5)
  • ledna 2018 (5)
  • prosince 2017 (3)
  • listopadu 2017 (4)
  • října 2017 (4)
  • září 2017 (11)
  • srpna 2017 (11)
  • července 2017 (2)
  • června 2017 (3)
  • května 2017 (7)
  • dubna 2017 (1)

Created with by ThemeXpose | Distributed by Blogger Templates