Carolina's diary

Krásné ráno, dnes bych vám ráda představila první díl mé oblíbené série- Kostičas.

Příběh se začíná odvíjet v Londýně v roce 2059. V té době se však mezi normálními lidmi pohybují také jasnovidci (tzv. vidoucí). Ti jsou však pronásledováni despotickým režimem- Scionem. Po letech stíhání byli  zatlačeni do stínů a donuceni vydělávat si na živobytí zločinem.

Devatenáctiletá Paige pracuje  v londýnském podsvětí jako jakási spojka, je to totiž krajinochodec a dokáže se lidem nabourat do jejich snové krajiny. Jednoho dne však Paige chytí a ona je převezena do trestaneckého tábora, který provozují nadpřirozené bytosti- Refájci. Zde se setkává s Nashirou Sargasovou, která v tomto příběhu představuje ústřední zlo. Poznává však také Strážce- Nashiřina snoubence, který jí pomůže objevit zbytek jejích schopností a zorganizovat povstání.

Spousta lidí tuto sérii odsuzuje kvůli "jalovosti" hlavní postavy. Mě to tak však nepřipadalo. Začátek je sice trochu zmatený, Samantha nás totiž hned na prvních stránkách zahrnuje spoustou neznámých slov, ale to nevadí, po několika odstavcích jsme již však v obraze. Příběh je velice poutavý a promyšlený. Autorka vytvořila úžasný a zároveň děsivý svět! Určitě bych ji doporučila všem milovníkům fantasy a sci-fi!

Hodnocení 10*/10*

Krásný pondělní večer! Dnes jsem si pro vás připravila recenzi na dlouho očekávanou knihu Pauly Hawkins- Do vody. Já osobně jsem na tento titul čekala od té chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že moje oblíbená autorka píše novou knihu.

Příběh je velmi strhující, vtáhne nás do malého města, které obtéká řeka. Všechno se na první pohled jeví velmi idylicky, JENŽE řeka má i svá temná zákoutí- Tůni tonoucích, kde byly před stovkami let topeny čarodějnice. A právě zde spáchá sebevraždu patnáctiletá Katie Whittakerová. Jenže to není jen ona. Děj se totiž začíná odvíjet v okamžiku, kdy zde najde místo posledního odpočinku i druhá žena- Danielle Abbottová. Co mají společného? Skočili z vlastní vůle?

Celá událost je popisována z pohledu několika obyvatel města. Stejně jako u Dívky ve vlaku, všechny postavy jsou podezřelé.

Musím říci, že Paulu Hawkins moc obdivuji! I v této knize se jí totiž podařilo vytvořit dokonalou atmosféru maloměstského života propojeného s tajemstvím, kterým je celé místo opředeno. Vždy když jsem svazek otevřela, ucítila jsem vlhkost řeky.

Mě osobně se kniha celkem líbila, Dívku ve vlaku však nepřekonala. Možná jsem do ní šla s moc velikým očekáváním. Každopádně mi připadalo, že tam něco chybí. Už bych se k ní nejspíše nevrátila.

Hodnocení: 8*/10*

Krásné páteční dopoledne! U mě tahle otázka rozhodně nemá jednoznačnou odpověď. Nejsem 100% introvert, to jsou podle mě lidé, kteří neprojevují ve společnosti. Já taková však nejsem. Ačkoliv si to o mě spoustu lidí nemyslí, dokážu být velmi extrovertní, většinou však jen ve společnosti přátel a lidí, se kterými je mi dobře. Nerada chodím mezi cizí lidi. Ne sama. Musím se upnout na někoho známého.

Myslím, že takhle to má asi většina knihomolů, ale já dám mnohem raději přednost knize před nějakou velikou skupinou lidí.

Je špatně?

Podle mě to špatně není, každý je nějaký a já jsem prostě taková. A nikdy se nezměním. Vlastně...mám to takhle nastavené už od narození. Když jsem chodila do školky, posílala nás moje učitelka k psychologovi. Nehrála jsem si totiž s ostatními dětmi a tak jsem jí připadala divná. Nakonec se samozřejmě ukázalo, že jsem úplně normální.

Má to své výhody...

Ano, opravdu má! Ačkoliv se může zdát, že mám málo přátel, není to pravda. Tedy...není to nějaké závratné množství, ale zato jsou to lidé, které mám opravdu ráda a důvěřuji jim. Navíc mi připadá, že člověk, který jich má hodně je vlastně nemůže poznat do hloubky. Myslím si, že ty vztahy musí být povrchní.

...ale i nevýhody
Nevýhodou je to, že introverti o všem hodně přemýšlí, moc všechno řeší. Spousta lidí mi říká něco v tom smyslu jako: "Jsi mladá, užívej si života, choď ven!" Ale já to tak nemám. Vlastně mi nedělá problém se s někým seznámit, spíš za tím člověkem potom přijít a začít se s ním bavit.

Jsou introverti tiší?
Ano, je to přesně tak, jak říká ilustrativní obrázek- "Tiší lidé mají nejhlučnější mysl." To je pravda. Já ráda čtu, píšu a skládám básničky, to je způsob jak můj mozek křičí. Mám velikou fantazii a dokážu si ve své hlavě vytvářet své vlastní světy. Když mě někdo otravuje, prostě se uzavřu sama do sebe.

Krásnou neděli! Před časem jsem se zúčastnila úžasného projektu Příběhy našich sousedů. Celá věc vznikla za podpory organizací Paměti národa a za finanční podpory nadace EVZ. Naším úkolem bylo zpracovat příběh pamětníka a poté jej odprezentovat na závěrečném předvedení všech prací.

Na pana Roubíčka jsme narazili díky paní Wolfové, která nám se vším pomáhala.

Upřímně řečeno, lepšího člověka jsme dostat nemohli. Pan Roubíček je totiž rozený vypravěč. Myslím, že jen ten kdo má srdce z kamene by se při určitých částech jeho vyprávění nezachvěl.

Narodil se do židovské rodiny. Své dětství popisoval jako velmi idylickou etapu svého života. Vyprávěl nám o své rodině a o tom jak o nedělích hráli se sestrami pro maminku (na hudební nástroje). Vzpomínal však i na to jak se jeho samotného začaly dotýkat Norimberské zákony.

Krásné období však končí převozem do Terezína. Pracovali tam v kuchyni. Jeho sestra chtěla pro maminku trochu strouhanky, tak si ji shrabala do kornoutku. Jenže ji nachytal šéfkuchař (který byl mimochodem také žid). Řekl jí, že pokud se s ním nevyspí, nechá ji odvézt do Osvětimi. Ale ona mu řekla NE. A za pár dní opravdu přišlo předvolání k transportu. Přišla s tím za za tatínkem a ten jí řekl, že sama rozhodně nikam nepojede. A tak jeli všichni.
V Osvětimi se pan Roubíček dostal již jako šestnáctiletý chlapec do komanda a to jen kvůli tomu, že jeho kápo byl pedofil a Rudolfa (pana Roubíčka) zneužíval. Pravděpodobně to byl jeden z důvodů proč Osvětim přežil. Vykonával kvůli tomu o něco lehčí práce a také dostával o trochu více jídla.

Jeho v pořadí pátým koncentračním táborem se setkal s Katkou, se svou celoživotní láskou, která však bohužel nepřežila.

Po válce se pan Roubíček vrací zpět do Prahy, zde se setkává se svým starším bratrem Karlem, který společně s Rudolfem válku přežil. Celý zbytek rodiny (maminka, tatínek a dvě sestry) byl vyvražděn v koncentračním táboře.

Příběh jsme zpracovali do krátké nahrávky, kterou si můžete  poslechnout zde. Závěrečná prezentace byla pro nás velmi stresovou událostí (stejně jako pro ostatní týmy), vše se však zdařilo a my jsme vyhráli druhé místo, což znamenalo.....plně hrazený workshop v Drážďanech, který se konal 28.května-1.června. Musím říci, že druhé místo nikdo z nás OPRAVDU nečekal.

Co se týče samotného workshopu, je mi vážně líto že píši zhodnocení až takhle pozdě, minulý týden jsem však byla na vodáckém kurzu a neměla jsem čas článek připravit. Každopádně to bylo super! Bydleli jsme v samotné vile nadace Die Bruke/Most. Nutno podotknout že tam opravdu výborně vaří! Měli jsme zde dokonce i pamětníka Michaela Salomonoviče, který také prošel několika koncentračními tábory a nakonec se s matkou a bratrem zachránil tak, že utekl z pochodu smrti.

Celý projekt byl velmi zajímavý a hlavně přínosný. Co si budeme povídat, ti lidé tady za deset let již nebudou. Kdo pak bude vyprávět tyto příběhy? Ale teď jsou příběhy našich pamětníků uchovány v archivu a nikdy se na ně nezapomene.

Kdybych měla možnost znova se do tohoto zapojit, určitě to udělám! Práce byla sice poměrně časově náročná, ale zároveň také velmi zajímavá. Pokud máte na své škole tuto možnost, určitě do toho jděte! Uvidíte druhou světovou válku úplně jinýma očima!

Krásný večer! Včera odpoledne jsem dočetla jednu z nejlepších knih, které jsem za poslední dobu držela v ruce- Fangirl. Poměrně dlouho jsem váhala nad koupí této knihy, pak jsem se ale konečně rozhodla a VŮBEC toho nelituji!

Příběh pojednává o dvojčatech- Wren a Cath, které vyrůstaly pouze s otcem, protože matka od nich odešla když byly zhruba ve třetí třídě. Teď jsou z nich však už dospělé dívky, které nastupují na vysokou školu.

Problém je však v tom, že Cath je na rozdíl od Wren hodně introvertní a před reálným životem dává přednost psaním fanfikcí k jejímu oblíbenému příběhu o mladém kouzelníkovi Simonu Snowovi. Cath a Wren od narození fungovaly společně, při nástupu na vysokou se však Wren rozhodne, že už se sestrou nechce bydlet na koleji. To Cath zdrtí, protože má menší problém s komunikací a je pro ni velmi těžké seznamovat se. Navíc je přidělena na pokoj k trošičku svéráznější Regan, která Cath zprvu nemá zrovna v lásce.

Ale postupem času zjišťujeme, že Regan není zase až tak nepřátelská a má svou spolubydlící docela ráda. Cath se díky ní dokonce zamiluje do velmi sympatického Leviho.

Já zřídkakdy čtu young adult literaturu, ale tahle kniha mě ohromně bavila. Opravdu, byla čtivá a také úžasně vtipná! Líbilo se mi, že to není kniha pro čtenáře mladší patnácti let. Tedy alespoň tak to na mě působilo. Život na vysoké je zde vylíčen tak jak to opravdu funguje, s klady i zápory. Navíc to není žádná slaďárna, vztah mezi Cath a Levim je zde popsán velmi jemně. Za mě má tato kniha devět bodů z deseti!

Krásný večer! Dnes jsem si pro vás připravila krátkou recenzi na jednu z nejzajímavějších knih, které jsem kdy četla. Myslím, že většina z vás někdy slyšela minimálně o slavném snímku Miloše Formana (Přelet nad kukaččím hnízdem), který byl natočen právě podle románu Vyhoďme ho z kola ven. Mimochodem, pokud jste neviděli film, určitě si ho pusťte, je to opravdu povedené dílo. Samozřejmě, bylo by lepší kdybyste si přečetli i knihu, ale do toho nemohu nikoho nutit, ne každý má totiž rád takovýto typ literatury.

Příběh začíná ve chvíli kdy do jedné psychiatrické léčebny přivezou nového pacienta- rváče a karbaníka McMurphyho. On však není psychicky narušený, je zde kvůli tomu, že se dopustil znásilnění. A protože nechtěl jít dělat na pracovní farmu, vymyslel si psychickou nemoc. McMurphy je (jak jste jistě poznali) velmi svéráznou a divokou osobností. Zde však narazí. Na oddělení totiž vládne pevnou rukou vrchní sestra Ratchedová, která nesnese sebemenší náznak vzpoury nebo volnomyšlenkářství. Nejprve si myslí, že McMurphyho lehce zkrotí, ten se jí však jen vysměje a vyhlásí jí brutální válku.

Musím říci, že ačkoliv je již zmiňovaný snímek Miloše Formana velmi povedený, kniha je stejně o něco lepší. Také jsou zde veliké rozdíly, například to, že filmový příběh je podle mě popisován spíše ze strany McMurphyho, ale v knize je líčen z pohledu Náčelníka- "hluchoněmého"(uvozovky jsem použila protože ve skutečnosti své postižení také jen předstírá) indiána, který je s ním vězněn na stejném oddělení. Kniha je zajímavější o Náčelníkovy sny a také o to, jak on sám vnímá celou nemocnici.

Mě osobně toto dílo připadalo velmi depresivní, přesto jej však mohu zařadit mezi svá nejoblíbenější, moc se mi totiž líbila naděje, kterou McMurphy vnesl do srdcí ostatních svěřenců ústavu.

Zde naleznete lákačku na film :)

Dobrý večer! Nevím jestli jsem jediný žijící člověk, kterému NIKDY nechutná to, co si sám upeče nebo uvaří- máte to tak taky? Nejspíš ne. Ale dnes nastalo veliké překvapení! Upekla jsem mrkvový koláč s tvarohem a je tak dobrý, že se s vámi MUSÍM podělit o recept! Teď to možná zní tak, že se snažím vychválit svoje "kuchařské umění" až do nebe, ale tak to ve skutečnosti vůbec není myšleno, já opravdu obvykle své výtvory nejím.

Těsto:

Tvarohová poleva:

1. Nejprve si rozklepneme vajíčka, oddělíme žloutky a z bílků ušleháme sníh.

2. Ve vedlejší míse smícháme vločky, mrkev, rozmačkaný banán, skořici, med a prášek do pečiva.

3. Do připravené směsi postupně přidáváme sníh.

4. Těsto vlijeme do vymazané formy.

5. Pečeme v předehřáté troubě (na 180 stupňů) přibližně 25-35min.

6. Smícháme bílý jogurt, tvaroh a med.

7. Polevu natřeme na upečené těsto, posypeme kokosem a necháme ztuhnout v lednici.

poznámka: Jako ozdobu můžeme použít téměř cokoliv, já jsem použila borůvky.

Doufám, že jste vše pochopili. Pokud se rozhodnete upéci si tento koláč, určitě mi napište do komentářů nějakou zpětnou vazbu.

Dobrou chuť!:)

Příběh pojednává o čtrnáctileté Audrey, která byla ve škole brutálně šikanovaná. Kvůli tomu trpí různými psychickými poruchami. Snaží se co nejméně vycházet z domova a téměř pořád nosí tmavé sluneční brýle. Dochází sice na terapii, ale to jí moc nepomáhá. Jednoho dne si však její starší bratr přivede domů kamaráda- a to je ZLOM. Linus se totiž začne zajímat o její problémy a snaží se jí po všech směrech pomáhat. Ona se ho nejdříve bojí, zavírá se před ním do pokoje, není totiž zvyklá bavit se s cizími lidmi a oční kontakt jí dělá veliké problémy i přes sluneční brýle. Po čase s k němu však najde svou cestu a zjistí, že Linus je tím jediným člověkem, který jí může OPRAVDU pomoci. To s ním totiž poprvé po dlouhé době vyrazí do kavárny (což pro ní předtím byla naprosto nepředstavitelná věc). Nenaléhá na ni, prostě jen stojí při ní. A díky tomu se s ním Audrey cítí bezpečně. Samozřejmě jí obklopuje její milující rodina, ale Linus je pro ni něco jako osobní strážce.

Tato kniha mě velmi zaujala, líbilo se mi totiž, že zde autorka nepopisovala jak přesně Audrey její spolužačky ubližovaly, pouze následky jejich šikanování. Navíc vše vypráví s takovou lehkostí a nadsázkou! Já osobně nemám ráda přeslazené milostné příběhy, proto mě velmi nadchlo to, že je zde krásně vykreslena čistota a stydlivost první lásky.

Máte rádi reality show typu Robinsonův ostrov? Protože pokud ano, pak je pro vás tato kniha jako ušitá. Příběh nás uvádí do děje show zvané Ve tmě. Jde zde také o hru o přežití (jako v již zmíněném Robinsonově ostrově), účastníci však nejsou uzavřeni na pustém ostrově (jak to běžně bývá), ale v lese. Jsou zde odkázáni pouze sami na sebe a své dovednosti.

Příběh máme možnost sledovat ze dvou různých úhlů. Očima Zoo, kterou bychom mohli považovat za hlavní hrdinku a pak také z pohledu kamer, což nám propůjčuje možnost vědět o činnosti všech soutěžících. Srozumitelněji řečeno- víme například, že Servírka se plahočí podél potoka, ale v dalším odstavci se dozvídáme, že Stopař již výzvu splnil. Použila jsem záměrně přezdívky postav, protože pod pravými jmény se v příběhu vyskytují jen zřídka.

Zoo se do soutěže přihlásí protože chce se svým manželem založit rodinu, ještě před těhotenstvím by si však ještě ráda užila nějaké dobrodružství. A opravdu tomu tak bude. V oblasti kde se show natáčí totiž vypukne epidemie zmutované eboly. Více vám prozradit nemohu (pro případ že byste si tuto knihu chtěli přečíst). Řeknu jen to, že to rozhodně není čtení pro slabší povahy. Místy je to opravdu HODNĚ drsné. No...anotace nelže...při četbě opravdu ucítíte pach mrtvol...

Krásné odpoledne! Konečně jsem se rozhodla, že sem přidám recenzi na tuto knihu. No...tak jsem si uvařila kafe (dnes již druhý šálek) a pohodlně jsem se usadila ven. Ale...potom jsem zjistila, že je tam moc vedro, tak jsem se přesunula zpět do obýváku. Málem jsem si zničila počítač. No...co na to říct, zkuste si vzít notebook, dvě knihy a kafe najednou. A půjdeme ještě o level výš, pokuste se u toho to kafe nerozlít.

Přiznám se, ještě jsem nedočetla celou sérii. Popravdě....k této sáze jsem se dostala teprve někdy před měsícem, to znamená, že zatím mám přečtenou jen první část Písně ledu a ohně. Co se týče seriálu, jsem někde ve druhé sérii. Musím říci, že se mi obě dvě formy příběhu moc líbí! Kniha je však oproti seriálu o hodně rozvleklejší. Každá kapitola je věnovaná jedné hlavní postavě, což nám umožňuje lépe poznat jednotlivé charaktery. Příběh je velmi poutavý a ačkoliv je trochu delší, určitě plánuji jej dočíst. Četl jste někdo Hru o trůny? Koukáte na seriál? Kdo je vaší nejoblíbenější postavou? Já mám nejraději Tyriona, Jona, Aryu a Daenerys. Teď jsem si vzpomněla na jednu jedinou věc, která mě na knize malinko zklamala. Kapitol o Daenerys je v knize hodně málo. Člověkem, kterého naprosto nenávidím je lady Stark. Jak jsem již řekla, mám moc ráda Jona a ona je na něj opravdu hodně zlá.

Mám teď menší dilema, hrozně moc bych chtěla nejdříve přečíst všechny knihy, ale na druhou stranu...jsem prostě nedočkavá. A navíc...v létě bude vycházet sedmá série... Tím chci říci, že určitě do té doby určitě nestihnu přečíst všechny díly, tudíž bych možná měla dokoukat seriál a knihu dočíst až časem. Jaký na to máte názor vy?

Dnes jsem se poprvé v životě zúčastnila největšího knihomolského svátku, Světa knihy! Musím říct, že to byla opravdu výborná akce, moc jsem si to užila.

Jediné mínus bylo to, že tam bylo opravdu docela plno. Svým způsobem je to dobře, protože na takovýchto akcích je vidět, že kniha je stále populární. Ale stejně, ty fronty byly naprosto příšerné!!! Překvapilo mě však kolik tam bylo dětí. Opravdu jsem si myslela, že většina školáků už na čtení zcela zapomněla. Takový dojem jsem nabyla díky většině naší třídy. Ano...je opravdu smutné vidět, že i na střední škole se stále najdou jedinci, kteří si den před odevzdáním čtenářského deníku stáhnou obsah knihy z internetu.

Samozřejmě jsem si také udělala radost. Koupila jsem si Fangirl, po které jsem již delší dobu toužila. Mám z ní takovou radost!!!

A teď něco pro fanoušky Harryho Pottera, věděli jste, že 26.června tomu bude 20let od doby kdy byl poprvé na pulty knihkupectví první díl této slavné série? Já ne, tedy...až do dneška. Zjistila jsem to až ve chvíli, kdy jsem spatřila na prostranství před Veletržním palácem děti, které tam s velikým nadšením hrály famfrpál.

Dnešek jsem si vážně užila, škoda jen že veletrh trvá tak krátkou dobu. Ale na druhou stranu, za několik měsíců se mohu těšit na Humbook:)

Ještě něco k fotografii, knihu 'Sundej mi měsíc' jsem totiž nekoupila na Světu knihy, přesto ji však mohu zařadit k dnešním úlovkům. Cestou do Holešovic jsem se totiž zastavila v Levných knihách. Okamžitě mě zaujala svou nádhernou obálkou! Teď to nejspíš vypadá tak, že knihy vybírám podle obálky, ale ne, anotace je totiž také moc zajímavá. A také...stála 19Kč, no nekupte to:))))